ŽENY NA INZERÁT - Příběh jedné knížky

Celé to začalo, bezmála před rokem. Občas je potřeba se jít kapánek ztřískat s kamarádem, kterého nevídáte zas až tak často. Když se člověk opíjí s patřičnou společností, tak z toho může vzejít i něco jiného než jen ranní bolest hlavy. Je nutno probrat vše o pití, práci, šílenosti ženských výstřihů a ovšemže se to také zvrtne na psaní.

„Odpade, ale proč nevydáš e-book?“

Elekronická kniha! Co je to za kravinu? Pomyslel jsem si. Já si ke knížce rád lehnu a na mobilu umím používat jen zelené a červené tlačítko. Jenže jeho lavina nadšení je k nezadržení:

„Nová věc! Za chvíli se bude všechno vydávat jen takhle! Papír zůstane pro sběratele. Buďme průkopníci. Člověče to tvý psaní do šuplíku... uděláme super knížku… pořádně se do toho opřeme.“  

 „No, já bych se do toho klidně opřel… jenže elektronická knížka… já nevím…“

„A co? To chceš jak idiot obesílat nakladatelství jestli se náhodou někdo neuvolí?“

Sám dobře vím, že je to asi pitomost. Jenže já nechtěl nějakou knihu – neknihu.

„Budeme partyzáni! Uděláme si to po svým a svou cestou!“

Jsem rád průkopník a ještě radši partyzán, ale copak jdou takhle dělat knížky? Ale copak jdou dělat knížky jinak než takhle?

„Nebo si myslíš, že každej nakladatel čeká na nějakýho Odpada a poperou se o tu jeho geniální beletrii? Kdepááák, do tebe by musel někdo investovat prachy a kde je jistota že se vrátí? Radši tisknout letáky pro Lidl, kuchařky a nebo autobiografii italského šéfkuchaře v Čechách: … a pak jsem patnáct let maceroval lilek, hledal obchod se slušnou parmskou šunkou a učil se říkat to vaše prokleté ŘŘŘ… . Tak se prober kamaráde!“ 

„Ty máš něco proti kuchařům?“

Asi jsem slabá povaha. Když do mě někdo dlouho hučí, tak se mé pevné přesvědčení začne drolit, obzvlášť s přibývajícím účtem za pivo a narůstajícím vědomím, že moje povídky jsou lepší než devadesát procent toho co se vydává. E-book je vlastně bezva věc. Vydáte si knížku, tak jak chcete. Nikde na skladě nebudou ležáky, náklad nemůže být nikdy rozebrán. Když si za pár let někdo vzpomene tak je kniha pořád k dispozici. Nedáte do toho ani korunu a šířit to můžete úplně zadarmo. Taky jsem pochopil, že čtenáři tohoto média jsou zase trochu jiný druh. A hlavně, je to revoluce. Už nebude o úspěchu či zatracení rozhodovat první instance písmožroutů za stolem, kteří  hází rukopisy do koše. Rozhodne čtenář. A šanci má každý. Jsem rád revolucionářem a partyzánem, tak jsem nakonec kývnul.

A pak je dlouhá cesta od piva k cíli.

„Hele už jsi to přetáhl do toho formátu co se dá sjíždět na mobilu?“

„Ty vole já se to teprv učím, jsme partyzáni ne?“

„Aha…“

„Ale je to bezva, že je to tak krátký. Ten soubor se vleze do mobilu najednou!“

Jsem rád, že je má kniha krátká a vleze se do mobilu najednou. Jsem rád že můj kamarád umí udělat knížce grafiku tak, aby se mi líbila. Jsem slepý kůň, který hodlá dotáhnout žebřiňák do Flander a nemá vozku. To byl zase nápad! Zlatý ŠUPLÍK.

A pak najednou kniha byla.

Probíhá porada před bitvou, která má přinést vítězství v téhle partyzánské válce. Všem je jasné, že partyzáni nikdy nemohou vyhrát.

„Tak a teď musíme tu VĚC dostat mezi lidi. Je potřeba do toho kopnout, jak se chytneš tak už to půjde samo.“

„Nikdy nic nejde samo.“

„Hele je to dobrá knížka, konečně ses přestal patlat v těch svejch velkejch tématech a napsal jsi něco pořádnýho.“

„Počkej, ale v každé té povídce je hloubka, takový kořen, psal jsem o hlubokých lidských pocitech každého z nás…“

„Hlavně je tam šukání, chlastání a že nerad chodíš do práce. To je to co chce každej slyšet. A není to blbý! Prostě se u toho bavíš. To jestli se zamyslíš nad svým zpackaným životem, to už je jenom na tobě. Tahle knížka bude prostě bomba! Jen to trochu pošťouchnout.“

„Mám nápad, pošleme mail všem známejm a oni zase svejm známejm a tak dál. Takový letadlo. Všichni budou vědět o mé knížce!“

Naklonil se ke mně přes stůl

 „Tak jo! Já to těm svejm pěti známejm pošlu. A kolik jich máš ty?“

„Čtyři“

„Musíme na to jinak. Uděláme křest. Velkolepá akce. Přitáhneme novináře, oni to rozmáznou… chápeš…“

„A ty nějaký znáš?“

Partyzáni. Jo, to jsme my. Křest se náramně vydařil. Zryli jsme se jak vládní vojsko a dokonce jedna slečna redaktorka napsala recenzi. Nejlepší byl ale nevidomý pan Gaňa, který nám tam hrál na harmoniku. A v tu chvíli mě hrozně zamrzelo, že zrovna on si tuhle knížku nikdy nepřečte. A tak jsem strávil několik večerů u mikrofonu a celou knížku načetl. Když si to někdo může číst na mobilu, co by si to nemohl poslechnout v autě. Ať žijí nové technologie. Nemusíte všechno chápat aby to bylo dobře.

Partyzáni obvykle nevyhrají, ale taky se jen tak nevzdají. Napsal jsem člověku co provozuje web na kterém se dají stahovat elektronické knížky.

„A proč ne, pošlete mi to. Já to vyvěsím.“

Obzvlášť v dnešní době zahřeje, že jsou ještě lidé kteří některé věci dělají jen tak. A děly se věci. Ženy na inzerát, několik týdnů okupovaly první příčky ve stahovanosti. Pravda, celou dobu nás válcoval nový překlad bible. Má přece jen pár tisíc let navrch. Ale i Čapek s Haškem dostali na frak.

A tak partyzáni dál vedou svůj marný boj. Vlastně, není to vůbec špatné. Bez jediné vložené koruny, bez  reklamy a propagace, se sbírka dostala během půl roku asi k  třem tisícům čtenářů.

Tak nějak by se vlastně dal uzavřít příběh jedné knihy a dvou bláznů. Jenže jiný příběh možná právě teď začíná.

„Hele, e-book dobrý, ale co kdybychom zkusili dotáhnout to ještě dál? Uděláme papírový vydání!“

„Na to bude potřeba už nějakej vydavatel, jo a taky asi dvakrát tolik povídek, ale ty mám. Však jsem ti posílal i ty nový věci, četls to ne?“

„Ty,… já nevím jestli bys neměl trochu šetřit s tím honěním péra. Když někdo šuká, to je dobrý, ale koho zajímá chlap co si to dělá sám?“

„Co je na onanii špatnýho?“

A tak vlastně jeden příběh končí a druhý začíná. Teď budu hledat nakladatele. Přemýšlet, jestli nepřepsat povídky o masturbaci. A hlavně jak to celé udělat, aby partyzáni v tomhle boji nepadli nadarmo.

Tom Odpad